"Zbarvení krav v Schöntalu ve Švýcarsku aneb současný stav evidence zločinnosti krav na pastvě ve stádě farmáře Jenniho: tímto dílem vnesl Gerhard Lang element humoru do skutečného jevu v přírodě - zvířata a lidé nesou na kůži znaky svého genetického "make-upu". Srovnáním pravidelného a nepravidelného zbarvení (zebry nebo tygři a krávy nebo psi) navozuje Lang otázku náhodného vzoru zbarvení a jeho vizuální funkce. Jako umělec pokládá otázky o viditelnosti a identifikaci na základě divákovy mentální a optické vnímavosti a taxonomie. Schopnosti pozorovatele přírodních jevů jsou stejně zajímavé jako jev samotný.

Věda je popisována vědci, kteří jsou sami jako lidské bytosti biologicky a kulturně determinováni. Proto Gerhard Lang ukazuje, že kategorie vzoru zbarvení odpovídá "představě zrakového vnímání", ale přesto tušíme možnost "libovolného" vzoru zbarvení.

 Obraz přírodního zbarvení se liší od představy ztvárněné umělcem. "Obraz, který vzniká v naší hlavě je výsledkem našeho vnímání, ale nemusí nutně odrážet charakteristiku skotu".

Zkoumání umělce je výsledkem pohledu na přírodní jevy na místě samém, vymezeném parametry vypůjčenými z vědeckého bádání, a v tomto konkrétním případě z kriminalistiky (koneckonců testování DNA se také používá v této oblasti). Langovo okouzlení metodami systematického zaznamenávání je stejně tak jako u Mendela důvěrně spojeno s vtíravým zájmem o meteorologické jevy, jako je utváření mraků.

 Vizuální dokumentace vzoru zbarvení srsti krav je zaznamenána nejobjektivnější grafickou mechanickou pomůckou, fotografií. V roce 1994 zhotovil Lang množství fotografií zbarvení krav z pravé a levé strany a vytvořil "složené fotografie" "typického zbarvení krav na levé straně" a "typického zbarvení krav na pravé straně" v Schönthalu ve Švýcarsku.

Metodu složené fotografie vyvinul bratranec Charlese Darwina Francis Galton (1822-1911), systematický klasifikátor údajů o člověku a přírodě včetně dědičných znaků. Galton měl neočekávaně kontakty s Gregorem Mendelem. Ukázalo se, že byl dobře obeznámen s Mendelovou prací a pokusil se definovat mendelismus (v nepublikovaných poznámkách jako součásti jeho studia dědičnosti - nyní v knihovně starých rukopisů na univerzitě v Londýně). V sérii dopisů Charlesu Darwinovi (1875-1876) ho Galton žádal, aby také prováděl stejné pokusy s hrachem jako Mendel a potvrdil tak jejich platnost. Dopisy se soustřeďovaly na Darwinovy studie pangeneze, ke kterým byl Galton velmi kritický. Byl to právě Galton, kdo doporučil Darwinovi, aby si přečetl práci W. O. Fockeho, který psal o dědičnosti a citoval Mendela.

 Zaměření zájmu umělkyně spočívá v kódech, systémech a vzorech, které podle jejího přesvědčení představují zásadní vazby mezi zdánlivě nespřízněnými věcmi. Při hledání univerzálních zákonů, kódů a rovnic pracuje autorka metodou třídění materiálu a kódování jeho barev dokud neodhalí přirozeně se vyskytující vzory. V letu ptáků pozorovala, že souřadnice letu jeřábů letících ve formaci se dá zjednodušit na vzorce na osách x-y a že je možno najít množství informativních srovnání mezi formacemi různých druhů ptáků.

Její fotografie stáda fríských krav jsou pořízeny s úmyslem oddělit a studovat skvrny na hřbetě zvířat. Umělkyně byla uchvácena podobností skvrn na srsti fríských krav s grafickým zobrazením zeměpisných map a atlasů. Její výsledná práce je vyjádřením kombinace těchto vzorů podle vlastní vizuální představy.

 Vědci se obecně zabývají pozorováním a popisem toho, co není obvykle a snadno dosažitelné nebo rozeznatelné pouhým okem. K tomu používají speciální nástroje a metody. Umělci, kteří používají podobné pomůcky a metody tak vstupují do zcela nových teritorií.

Cornelia Hesse-Honegger, která působila jako ilustrátorka na Univerzitě v Zürichu na katedře zoologie, započala svou kariéru vědeckými publikacemi z taxonomie. Zaujala ji natolik banánová muška Drosophila, že začala chovat tento hmyz doma, kde jej mohla pozorovat, kreslit a zaznamenávat variety a mutace.

  Vizuálně naladěná dřívějším svědomitým zobrazováním strukturální krásy morfologie hmyzu, využila svých vjemových a obrazotvorných schopností, aby upoutala naši pozornost na miniaturní svět rozmanitých tvarů. Některé z neobvyklých konfigurací vypadají jako genetické mutace způsobené ozářením. Práce Hesse-Honegger vyvolává některé etické problémy, se kterými je obtížné vypořádat se v kontextu vědy a lidského snažení obecně. Její pečlivé a dokonalé akvarely vyjadřují její umělecké hledání jak spoluprací s vědci, tak hledáním podstaty vědeckých poznatků na úrovni současného poznání.

Historie přírodních věd se obírá způsoby pojmenování a klasifikace. To se projevovalo zvláště od doby Linného a Darwina až k Mendelovi, u něhož bylo pojetí druhů velmi důležité. Pojmenování a taxonomie jsou vzhledem k našim potřebám prostředky funkčně výstižné a schopné kreativního přetvoření našeho poznání.

  herman de vries, holandský umělec, filozof a básník, je sběratelem přírodnin - věcí stejného druhu. Tyto ´věci´ však tvoří celky a často stimulují k porovnání se standardními taxonomickými kategoriemi, jako jsou například v herbářích a arboretech, ve kterých pracuje.

de vries má sbírku více než 2 400 vzorků půd, z toho asi 300 z Groningenu v Holandsku a 350 z vulkanických kanárských ostrovů Gomera a El Hierro. Třídí je podle kritéria podobnosti a rozdílnosti, avšak ne do stabilních kategorií. Viditelné rozdíly, které jsou základem života, vyjadřují různorodost života samého a nádherného souladu fyziologie rostlin s nepatrnými rozdíly ve složení půdy.

On Closer Inspection (Bližší pozorování), 2000
´Bližší pozorování´ je příležitostí pozorovat minulé úspěchy vědy současnýma očima. Umělec tvoří zvětšené obrazy pylových zrn jakoby fotografovaných elektronovým mikroskopem a navazuje tak na tradiční použití botanických motivů jako zdroje dekorace porcelánu. Vytvořil řadu pozlacených tisků, které použil na sadu talířů z kostního porcelánu. V každém talíři byl vyříznut otvor, do něhož byla vložena zvětšovací čočka. Talíře jsou umístěny v popředí a částečně zakrývají objekty vztahující se k historii botaniky. Každá čočka se stává oživenou obrazovkou přitahující provokativním způsobem pozornost diváka a nabízející zvětšený fragment objektu za ní, zatímco zbytek zůstává skrytý.

 Mitóza (2002), (2002)
´Mitóza´ se skládá ze seskupení skleněných tvarů inspirovaných představou rostlinných buněk v průběhu dělení. Vyfouknuté skleněné koule byly rozžhaveny a rozděleny na dvě části. Úmyslem umělce není poskytnout vědecký model, nýbrž umělecké ztvárnění kritického momentu dělení buněk, vyjádřeného různými stadii práce se sklem.

  Přístup S. Derges k přírodě je poznamenán jejím dlouhodobým pozorováním a systematickým vizuálním ztvárněním neustále se měnících přírodních jevů. Její díla představují aktuální proces změny. Úmyslem není poskytnout vědecký důkaz, ale nalézt vnitřní paralely mezi různými jevy. Samotný proces, který umělkyně trpělivě a pečlivě pozoruje, se stává sám o sobě smysluplným jako metafora aktu tvoření. Subjektivní a objektivní pohledy se snoubí v jejím pohledu na svět přírody a vědy. Sama se intenzivně pokoušela pokusně probádat v tajuplné přírodní sféře takové úkazy, jako je pohyb prachových zrn, kapiček vody či říčních proudů. Po určitou dobu chovala včely a pozorovala jejich složité chování. Porovnávala život hmyzu s prací fotografa, kdy oba pracují ve tmě, sbírají a systematicky uchovávají elementy z vnějšího světa, nakonec je zpracovávají a znovu představují v nových netušených kombinacích. ´Sběr pylu´ byl vytvořen v období dvou let, kdy chovala a pravidelně pozorovala včely. Sezónní změny jsou tak zaznamenány jak u umělkyně v její temné komoře, tak u včel sbírajících pyl. Jednotlivé plástve v úlu odrážejí barevnost různého pylu, který včely nashromáždily během různých ročních období: trnka, hloh, pampeliška, jetel, vřes a břečťan jsou zvěčněny v šestihranných buňkách plástu. Dílo je pojato jako třicet motivů zobrazujících části včelího úlu.

  Degres se jako umělkyně sídlící v Muzeu historie věd v Oxfordu, začala zajímat o historii alchymie a počátků vědy. Během stavebních prací byly ve sklepeních muzea náhodně objeveny starobylé nádoby používané v alchymii. Ty inspirovaly její dílo Vessel (Nádoba), v němž jsou znovu ve středu jejího zkoumání procesy a transformace. Jako analogii k narativním obrazům destilačních postupů vytvořila sérii vyobrazení znázorňující metamorfózu žabích vajíček. Pozorovala vývoj žabích vajíček a fotograficky zachycovala nejdůležitější okamžiky změny: vajíčka, zárodky, malé pulce plovoucí na dně nádoby, větší pulce kroužící ve středu nádoby, pulce s nohama a ocasem pohybující se volně ve vodě a konečně žáby, které se snaží dostat k hrdlu nádoby. Umělkyně je nadšená uzavřením vývojového cyklu.

 Dílo umělkyně vzniklo ze zájmu o rodokmeny, které jsou východiskem lékařského zkoumání dědičných chorob. Borland se soustředila na případy vybrané ze série článků publikovaných v roce 1930 Galtonovým ústavem eugeniky pod názvem "A Treasure of Human Inheritance" (Bohatství lidské dědičnosti). Je to sbírka záznamů a rodokmenů dědičných poruch včetně zakrslosti, barvosleposti, albinismu a nejčastěji svalových a nervových chorob (myotonická dystrofie, svalová dystrofie a Huntingtonova choroba).

Studium určitých rodin se provádělo hlavně v polovině 19. století a na počátku 20. století. Umělkyně převádí do zvláštních třírozměrných seskupení po sobě následující generace v rodokmenu, kde je každá osoba představována jako řez achátem. Jakkoliv je rozdělíme do skupin podle velikosti a barvy, je každý tento achát jedinečný v uspořádání krystalů a barevných přírůstkových zón. Odlišně zbarvené acháty představují různé symptomy poruch, v tomto případě Huntingtonovy choroby - což je dědičné degenerativní onemocnění postihující pohyblivost, koordinaci a mozkové funkce. Rodokmen, který zde vidíme, zahrnuje pět generací rodiny Entresových. Jsou vystaveny i původní záznamy, z nichž se vycházelo.